Rozhovor se Štěpánem Krunertem, prvním hráčem Šacungu, který to dotáhl do fotbalové reprezentace.

Nohejbal nehrají jen ryzí specialisté. Občas se zejména v mládežnických kategoriích mezi ostatními objevují i všestranné talenty. A některé z nich si sáhnou na nejcennější kovy jak v nohejbale, tak i v dalších sportech. Mezi takové patří i Štěpán Krunert, několikanásobný medailista žákovských a dorosteneckých nohejbalových šampionátů v barvách benešovského Šacungu, který se ale také stal členem fotbalového reprezentačního výběru U18. Na jeho dilema fotbal versus nohejbal jsme se ptali v našem rozhovoru.

 

Štěpáne, vstupuješ do jedné z klíčových fází své sportovní kariéry. Máš naději stát se profesionálním fotbalistou, což se podaří jen několik promile registrovaných hráčů tohoto sportu. Jak daleko máš k tomuto cíli?

Je to pravda, že stát se profesionálním fotbalistou je snem spousty mladých hráčů a tento sen se vyplní pouze promile hráčů. I já se snažím dělat maximum, aby se mi tento sen splnil. V sedmnácti letech hraji nejvyšší fotbalovou soutěž za soutěž U19. V české fotbalové reprezentaci U18 se nám posední v posledních utkáních také dařilo. Doufám, že by to mohly být první krůčky k mému snu.

Po zařazení do fotbalové reprezentace tvé akcie na fotbalové burze vylétly nahoru. Projevuje se to třeba i zvýšeným zájmem agentů?

Ano, je pravdou, že po zařazení do reprezentace jsem dostal nabídku na spolupráci od několika agentur. Jsou to lidé, kteří se aktivně v prostředí fotbalu pohybují a mohou mi hodně pomoci.

Jsi všestranným sportovcem a jedním ze sportů, které ovládáš výborně, je i nohejbal. Ten ale asi nyní je až na druhé koleji?

S nohejbalem a s fotbalem jsem začínal současně. Dlouho se mi dařilo skloubit oba dva sporty. V poslední sezoně se mi bohužel začaly krýt termíny zápasů fotbalu a nohejbalu a byl jsem nucen upřednostnit fotbal. Přesto jsem byl dohodnutý s nohejbalovými trenéry mládeže i dospělých a každý volný termín jsem se snažil zapojit i do nohejbalových soutěží.

V nohejbalu jsi už dosáhl výborných úspěchů, máš několik medailí z mládežnických mistrovství republiky. Loni jsi ve svých 17 letech ochutnal i mužskou extraligu a s bilancí 7 výher ze 14 zápasů jsi dokonce v této statistice byl druhým nejlepším hráčem družstva v základní části. Jak to okomentuješ?

Jsem překvapený, protože jsem statistiky nesledoval. Chci poděkovat vedení klubu za příležitost, kterou jsem dostal a velmi si toho vážím. Splnilo se mi zahrát si po boků hráčů jako jsou Richard Makara, Jiří Doubrava a dalších hráčů z extraligy a snažil jsem se nezklamat důvěru.

Není ti líto, že bude pro tebe čím dál tím těžší si sáhnout na nohejbalové medaile? Máš vůbec nějaký nohejbalový cíl k dosažení?

V současné době jsem na nohejbal rozhodně nezanevřel. Vedle fotbalových tréninků stíhám i jeden až dva nohejbalové tréninky týdně. Mimo sezónu absolvuji s rodinou i na řadu turnajů. Tento rok bych se rád zúčastnil mistrovství republiky a úspěšně reprezentoval náš klub.

Je ve tvém srdci nohejbal na druhém místě, nebo se občas dostane na nejvyšší pozici?

Mám rád oba sporty a věnuji se jim hlavně protože mně baví. Díky nim jsem získal spoustu nových přátel. Tím že se věnuji oběma, tak cítím, že dovednosti z jednoho sportu se dají využít i ve druhém. Když hraji nohejbal tak jsem srdcem nohejbalistou a když fotbal, tak jsem srdcem fotbalistou.

Kterého svého nohejbalového úspěchu si vážíš nejvíce?

V současné době za můj největší úspěch považuji dobrou bilanci v extralize mužů. Do té doby to bylo druhé místo na mistrovství republiky dorostu, které jsme získali společně s Petrem Chejnem.

Nejsi jediný sportovec z nohejbalu, který v určitém věku dal přednost „většímu“ sportu. V Šacungu před lety hrál třeba Aleš Hlavička, dvojnásobný juniorský mistr světa, později extraligový hráč a reprezentant ve florbalu. S tím asi nic moc nohejbal neudělá?

Rozhodně se nohejbalu ještě nevzdávám. Přestože mám nohejbal rád, tak vidím, že fotbal nabízí lepší tréninkové zázemí a také více příležitostí. Kdo by neměl sen, aby ho jednou živilo to, co ho baví. Alespoň by byla škoda takovou příležitost nezkusit.

Jako obojživelník můžeš oba sporty posoudit metodicky. Čím jsou pro fotbalového záložníka užitečné nohejbalové zkušenosti?

Oba sporty mají spoustu společného. Fotbal se nehraje pouze po zemi. Odhad na balon, přesnost nahrávek přes obranu a zpracování míčů jsou činnosti, pro které je nohejbal ideální průpravou.

A čím z fotbalového prostředí si naopak vypomůže na hřišti nohejbalista?

Obratnost, rychlost a kvalitní fyzická příprava.

Považuješ to, že fotbalista umí i nohejbal za výhodu?

Přestože jsem slyšel část názorů, že tyto dva sporty nejdou skloubit, mám opačný názor. Skutečnost, že jsem měl příležitost poznat oba sporty, je pro mě přínosem.

V Šacungu hraje tvůj mladší bratr Michal. I on ale už také válí v mládeži prvoligového pražského fotbalového klubu. Jakou jemu prorokuješ budoucnost nohejbalovou a fotbalovou?

Michal je všestranný sportovec, který se svým fotbalovým týmem vyhrál podzimní část české ligy žáků bez jediné prohry. V nohejbale se dostal do reprezentačního výběru starších žáků a získal titul mistra České republiky. Pravidelně trénuje fotbal a jednou až dvakrát týdně si najde čas i na trénink nohejbalu. Jeho budoucnost si umím představit v obou sportech.

Geny se dědí. Jak jsou na tom se sportovní kariérou tví rodiče? A jak táta bere fakt, že na kurtu už tě mockrát neporazí?

Mám štěstí, že oba dva rodiče jsou sportovně založení a již od malička nás vedli ke sportu. První nohejbalový turnaj jsme jako rodina vyhráli, když mi bylo 10 let a bratrovi 7 let. V současné době tvoříme sehraný tým, který na turnajích dokáže potrápit a někdy i porazit i ligové týmy. Proti sobě hrajeme pouze na tréninku.

Věříš tomu, že nohejbal ještě neřekl poslední slovo, nebo stále zůstane jen „malým“ sportem?

Od mého dětství, kde se střetávaly pouze týmy České a Slovenské republiky, se nohejbal rozšířil do řady dalších zemí, což je pozitivní zpráva pro nohejbal. Ale rozhodující mi připadá, jak se podaří nohejbalu oslovit nové mladé sportovce. Skutečnost, že se nohejbal objevuje na televizní obrazovce jen velmi zřídka jej také sráží do kategorie „malý“ sport.

A při jaké příležitosti ti letos budou diváci Šacungu moci zafandit?

Pokud dostanu příležitost od trenérů, tak bych rád znovu nastoupil za Šacung v soutěžích. Ale bohužel to také záleží na možnosti sladit termíny nohejbalových a fotbalových zápasů.