Koumaví Češi dokázali ve své bohaté historii vynalézt leccos. To platí i pro oblast sportu, kde zřejmě nejznámějším příspěvkem je kolektivní sport s již obstojným mezinárodním rozšířením – nohejbal. Krásný národní sport je svázán i s trampingem, neboť právě sportovci – trampové jej šířili do svých osad, které poté pořádaly a dosud pořádají nohejbalové turnaje.
Nohejbal je síťová míčová sportovní hra, která se v některých zemích hraje pod názvem footballtennis či futnet. U zrodu této hry stáli zejména fotbalisté, kteří hráli nohejbal jako doplněk fotbalového tréninku. Nejčastěji se využívaly stávající volejbalové kurty, které umožňovaly natažení provazu nebo sítě a vymezení hřiště. Z uvedeného vyplývá, že v případě nohejbalu se jedná o určitou symbiózu kopané a volejbalu. Nesmíme však zapomínat ani na tenis, neboť v zahraničí a na mezinárodní úrovni je vžitý zejména název footballtennis, který bychom snad mohli překládat jako „kopaný tenis“.
Nohejbal je tedy modifikací tří míčových sportů – fotbalu, volejbalu, tenisu. Z fotbalu nohejbal převzal fotbalový míč, hru hlavou, částečně fotbalovou techniku a zákaz hry rukou, z tenisu možnost dopadu míče na vlastní polovině hřiště při příjmu podání a výšku sítě. Nejvíce prvků má však nohejbal z volejbalu (povrchy a rozměry hřiště, síť, jeden dotek míče jedním hráčem, maximálně tři doteky míče jedním mužstvem za sebou, blokování). Také celá metodika tohoto sportu, odborná terminologie, ale i označení jednotlivých hráčů je velmi podobné volejbalu.
Sport s názvem nohejbal vznikl v tehdejším Československu. Už kolem roku 1922 jsou první zmínky o této hře, tehdy hrané přes natažený provaz. Za mateřská města jsou uváděna Praha (Letenská pláň) a České Budějovice (okolí Malše). Po roce 1936 zaznamenáváme první pravidelné tréninky a snahy o vytvoření prvních nohejbalových pravidel hry. Velký podíl na rozvoji této hry měly fotbalové kluby, které novou hru zařazovaly jako vhodný doplněk přípravy. V této době také vznikl název tohoto sportu, nohejbal, kdy vznik této složeniny je nepochybně inspirován slovem volejbal. Někde se používal i druhý název, footballtennis, dnes mezinárodní název tohoto sportu.
Začínala éra osadních turnajů, jejichž tradice trvá dodnes. V roce 1944 byla vydána první sjednocující pravidla. První, sice ještě neoficiální, ale organizovanou dlouhodobou soutěží, se stala Trampská liga družstev, hraná v letech 1953-61 trampskými osadami v okolí Prahy. První oficiální nohejbalový orgán vznikl v roce 1961, kdy byla ustavena pražská komise nohejbalu ČSTV a její soutěže. Brzy jej následovaly další okresy a kraje. V roce 1969 vznikly první celorepublikové soutěže, mistrovství ČSR a ČSSR. Roku 1971 byl ustaven Český nohejbalový svaz, v roce následujícím vznikla první celorepubliková dlouhodobá soutěž, 1. liga mužů.
V 70. letech nohejbal expandoval i do zahraničí, ve formě různých výjezdů na exhibice nebo turnaje. K oficiálním mezinárodním kontaktům došlo až ve druhé polovině 80. let. V roce 1987 byla bez účasti ČSSR ve Švýcarsku založena mezinárodní nohejbalová federace IFTA (International Footballtennis Association), později přejmenovaná na FIFTA. Členem se ČSSR stala až v roce 1989, poté v roce 1991 již pod novým názvem ČSFR. Těsně před rozdělením ČSFR se v letech 1991-92 hrála Federální liga mužů. Od roku 1993 se již hrají v Česku i na Slovensku zcela samostatné soutěže. V rámci mezinárodní federace vznikly vrcholné mezinárodní akce. V roce 1991 mistrovství Evropy mužů, v roce 1994 mistrovství světa mužů, v roce 1995 klubový Pohár evropských mistrů, v roce 2000 mistrovství světa juniorů a žen a v roce 2009 mistrovství Evropy juniorů a žen. Po velkých dlouhodobých sporech v mezinárodní asociaci FIFTA, zejména v oblasti mezinárodních pravidel (většina zemí hrála na odlišná pravidla od těch českých), situace vyvrcholila vystoupením ČR a některých dalších zemí z této asociace a založením nových asociací UNIF (Union Internationale de FutNet) a EFTA (European FutNet Association) v roce 2010. Na rozdíl od IFTA zde ČR byla zakládajícím členem.
Na mezinárodní úrovni se nohejbal hraje v řadě evropských zemí a pronikl i na další kontinenty. Mimo současné dominující velmoci bývalé československé federace se nohejbal hraje především v Rumunsku, Maďarsku, Francii, Švýcarsku, Rakousku, Německu, Polsku, Chorvatsku, Rusku, Turecku, Španělsku, Ukrajině, Moldávii a Makedonii. Naopak v některých dřívějších členských zemích mezinárodní federace, jako např. v Německu, Itálii, Anglii, Norsku nebo Švédsku, ztratil své dřívější pozice. Na ostatních kontinentech je nohejbal ještě rozšířen v některých zemích Severní a Jižní Ameriky, Asie a Afriky. Zde však mají silnější pozici příbuzné sporty nohejbalu, jakými jsou Sepaktakraw, Footvolley, Jianzi nebo Jokgu.
Současný oficiální nohejbal v ČR reprezentují soutěže Českého nohejbalového svazu. Ve více než dvou desítkách republikových jednorázových i dlouhodobých soutěžích, přes 50 krajských a více než 90 okresních soutěžích se prezentuje přes 400 oddílů s téměř 10000 hráči. Soutěží se ve všech kategoriích dle věku a pohlaví. V hlavní, mužské kategorii, nalezneme celkem 7 výkonnostních soutěžních úrovní, od okresních soutěží po celostátní extraligu. Dále existují ligové a krajské soutěže žen a mládeže a soutěže veteránů. O organizaci a řízení soutěží se kromě republikových orgánů stará i 14 krajských a více než tři desítky okresních svazů.
Obliba nohejbalu v mateřské zemi pochopitelně nekončí pouze účastí hráčů v oficiální svazové struktuře. Desetitisíce hráčů se účastní rekreačních nebo neoficiálních organizovaných soutěží, jakými jsou například resortní, firemní nebo školní soutěže. V letním období pak jádro neoficiálních soutěží tvoří jednorázové městské a vesnické turnaje, kterých se ročně konají řádově stovky po celé republice. Největší počet hráčů však provozuje nohejbal na rekreační nesoutěžní úrovni. Odborné odhady hovoří o téměř čtvrtmiliónu hráčů.
Do Středních Čech nohejbal pronikl z Prahy a dost možná tomu mohlo být klidně i obráceně. Protože například nohejbalisté z pražských Žlutých lázní v Podolí, největší tehdejší nohejbalové bašty, byli osobně propojeni s trampskou osadou Montana u Mokropes na řece Berounce. A nohejbal se na této osadě hrál už na konci 30. let minulého století. Zmíněné turnaje na osadě Montana v letech 1940-41 tak jsou dosud prvním doložitelným příspěvkem středočeského nohejbalu. Právě trampské sportovní osady v povodí Vltavy, Sázavy, Berounky, Loděnice, Kocáby a dalších menších povodí se staly nositelem rozvoje nohejbalu nejen v rámci kraje.
Po druhé světové válce vrcholila možná největší éra nohejbalu. Vždyť na řadě osad, kde se do té doby hrál především volejbal, se tento dnes olympijský sport musel před nastupujícím nohejbalem sklonit. Po mnoha letech však oba sporty z osad postupně mizí a jen menší část tehdejších slavných osad se stále hlásí k jejich historii.
Čím si vlastně tento sport získal srdce těch, kteří jej provozují? Možná svou nenáročností, vždyť jej hrají sedmiletí caparti stejně dobře, jako sedmdesátiletí veteráni, a to bez rozdílu pohlaví. Možná svou ekonomickou nenáročností, vždyť hráčům stačí pouze sportovní obuv a jde se na věc. Možná svým charakterem, který umožňuje do hry začlenit odlišné fyzické typy hráčů na různé herní posty. Možná svou tradicí, kterou se mnoho nových nebo ze zahraničí importovaných sportů pochlubit nemůže. Možná také právě tím, co nohejbal zrodilo a co je velmi blízké i trampskému hnutí. Přátelstvím, kamarádstvím, chutí se dobře a zdravě bavit.
Fotogalerie
Další fotografie - viz sekce Fotogalerie
