Jedním z nejstarších míst v Posázaví, kam pronikli trampští zvědové z Prahy, bylo údolí malého potoka, sbírajícího své vody z travnatých svahů v okolí obce Lensedly. Zmínky o tomto údolí spadají do období před první světovou válkou.
Skaustkými a trampskými stanařskými partami bylo údolí navštěvováno již počátkem 20. let, kdy v blízkostí ústí do řeky vzniklo tábořiště U 40 vší. O něco později v blízkosti tábořiště byly vystavěny chaty spolku feriálních osad. U cesty u řeky od roku 1930 fungovala kantýna Amálky Honcové. Hlouběji v údolí působil tramp Boža Kulhánek, poté roku 1926 pražští trampové Bruzínský a Honza Forejt v dolní části vystavěli první chatu Honolulu, která dala název celému údolí. Druhou nejstarší chatou je Deat Wood (1927, stavěli Ferda Svoboda, Kája Neubauer, Kája Petrášek, Pepík Mládek, Kája Šafr a Láďa Skuhra), ze které se později oddělili Neubauer a Petrášek a stali se členy osady Soumrak. Třetí chatou byl Jackson (1928, Fanda Kupka, od 1934 Vašek Pechar).
Chaty pražských trampů z Nuslí, Vršovic a Žižkova ve stráni proti proudu potoka patří osadě Soumrak. Stavěli je Pepík Husák (1929, Dawson), Viktor Žežulka (1932, Darling, roku 1936 prodána Jardovi Čápovi), Miloš Ryska s Pepíkem Kantorem a Jardou Coubalem (Chilcoot). K nim později přibývaly další, např. chata Káji Žemličky (Kukarandy) a Kantora s Coubalem (Mauna Loa).
Výše proti proudu potoka pak stála chata osady Strong-heart (1929, Béda Dvořáček, bratranci Vojta a Tonda Fialové, Ludva Sedláček, Vilda Jelínek, bratři Honza a Pepa Stejskalové, bratři Vláďa a Honza Stibůrkové, Láďa Felbáb, Tonda Zrno, Stráník, Hofman, Pepa Pikl, Platil, Fechtner, Pepa Šmídek, Kája Žďánský), v roce 1933 ji však osadnící opustili a odešli na nové působiště u Pohoří-Skalska. U soutoku potoků nalezeneme několik dalších chat – mj. Marion (1931, Jarda Starý), Babylon (Kája Smetana) a Calgary (1929, Láďa Hartman).
Pod dnešním hřištěm Šacungu stavěla chaty osada Key-West. Ta si v roce 1928 jako první postavila chatu Quebec (Černý, Veselý, Vašek Tichý, Pepa Šimák). O rok později Key-Westu přibyly další dvě chaty, obě shodně nazvané jménem osady. První stavěli Fanda Soukal se synem Oldou, druhou pak Vašek Měchura, bratři Štruncové, Jarda Wajtr a Kája Jindrák. Wajtr roku 1930 postavil další chatu. Mezi další osadníky zde patřili Vašek Maršálek, Egan Vítovský, Jiruš, Kupka, Pepík Říha, Brož, Pepík Suchý, Pepa Šíp, Kamil Herodes. Později ale většina osadníků Key-Westu odešla na jiné osady a hlavní část osady přesunula své působiště na říčku Mnichovku pod Senohraby.
Ještě výše proti proudu potoka v okolí dnešního dálničního tělesa pak byly stavěny chata Rose-Mary (Fanda Koza), Monte Carlo, chata Fandy Soukala a osadní chata osady Unkas. Mezi zakladatele Unkasu se řadili Pepík Adam, Jenda Altman, Jirka Bůva, Áda Chrudimský, Bogan Holub, Olda Hrdlička, Prokop Koza, Fanda Ladýř, Hynek Laštovka, Vašek Novák, Tonda Novák, Pepík Stránský, Vašek a Fanda Uhrové, Kája Vlk a Jindra Vobořil. K dalším osadníkům patřili např. Emil Šiman, Emil Bašta, Jenda Kolář, Jarda Wajtr, Fanda Kanda, Vašek a Jarda Sůvové, Lojza a Pepík Ryšavých, Pepík Uher, Vašek Stránský, Ota Měchura, Evžen Cvrček, Jirka Záruba, Vašek Král, Boža Lukeš, Jarda Dobrovolný, Vašek Dolejš, Pepík Chytrý.
Svou první osadní chatu Unkas (prostřednictvím Vobořila, Kozy, Šimana a Bašty) odkoupil od osady Key-West. Roku 1936 si v těsné blízkosti budoucího dálničního tělesa osadníci Unkasu vystavěli novou osadní chatu a u ní volejbalové hřiště. Hlavní část osady si své sídlo posunula na louku na Knězovnu, kde od roku 1931 stál jen vyřazený vagón Boži Kulhánka.
Na dnešním centru osady Šacung, louce od dnešního dálničního tělesa k osadě Soumrak, stály chaty Míly Štěpánka (1929), Egana Vítovského, Jindry Vobiše (1942) a dvě chaty osadníků z Unkasu (Emil Šiman, Honza Kolář). Do Soukalovy chaty začala začátkem 2. světové války jezdit parta fotbalistů z pražského Žižkova s Jirkou Soukalem, Mílou Proškem, Jardou Ziffreinem a dalšími. Chata ve 40. letech při první výstavbě budoucí dálnice byla přesunuta na dnešní pozici na louce. Další část party žižkovských sportovců (mj. Fanda Zápotocký, Jarda Šleichert, Láďa Sladovník, Jarda Řezníček, Standa Šulc, Vašek Jakob, Fanda Černý, Fanda Sybal) začala jezdit do pronajatých chat Trafika a Quebec dříve zde působící osady Key-West.
Horní část údolí ztratilo svůj romantický ráz výstavbou dálnice z Prahy do Brna. Svůj vznik osada Šacung směřuje k roku 1947. Samotný její název byl odvozen od slova šacovat. Toto slovo bylo používáno v těžké protektorátní době, kdy peněz nebylo nazbyt. Při placení výdajů, souvisejících s činností osady, docházelo k tzv. šacování, což znamenalo vysypání obsahu kapes za účelem získání potřebné finanční částky. Vlastní termín je zřejmě upravený tvar s německou koncovkou.
Osadníci poté začali na osadě kupovat další nebo budovat vlastní chaty. Mezi první osadníky dále patřili Jindra Volák, Standa Bednář, Mirek Bednář, Láďa Griml, Vráťa Jerman, Milan a Jirka Mejtských, Emil Šiman, Honza Kolář, Míra Šťastný, Míla Švarc, M. Kunz, Karel Kanda, Lojza Havránek, Votruba. Členové osady navštěvovali nedalekou restauraci Jardy Kulhánka v Lensedlech nebo restauraci Hotelu Borka, případně pak u řeky restauraci hotelu Čihák. Kromě prací při výstavbě chat se budoucí osadníci věnovali i sportovnímu vyžití, které představovalo koupání v Sázavě a hlavně v té době ještě nový sport - nohejbal. Ten se v padesátých letech hrál na několik set metrů vzdálené ploše za války rozestavěné dálnice, v dálničním zářezu u dřevěného mostku, spojujícího Lensedly a Senohraby. Zde bylo kolem roku 1950 vybudováno hřiště z dálničního písku, kam se pro hru muselo nosit vápno a konve s vodou na kropení.
Dalším mezníkem v historii osady byl rok 1961. Tehdy osada získala povolení ke stavbě vlastního sportovního areálu. Za místo byl zvolen východní svah nad zalesněným údolím potoka, kde stojí dnešní areál. Postupně zde bylo vybudováno hřiště s pískovým povrchem a bylo obehnáno ze všech stran plotem z pletiva.
Roli první víceúčelové chaty areálu sehrál vyřazený Kulhánkův vagón. Byl využíván jako kuchyň, nebo jako provizorní ubytovací zařízení pro ty, kteří se věnovali výstavbě dalších chat. Osada již měla svůj pevný řád. Z původního šerifa se stal předseda osady, dále přibyly funkce místopředsedy, jednatele, pokladníka, zapisovatele, správce majetku, kulturního referenta, revizora a sportovního kapitána. V roce 1963 tehdejší Místní národní výbor a Jednotné zemědělské družstvo schválily žádost osady o výstavbu skutečné osadní chaty. V 70. letech byla nová chata postavena. Měla malou kuchyň s výčepem piva a verandu. V pozdějších letech doznala dalších úprav a přístavby klubovny.
Nohejbal nebyl jedinou sportovní činností osady. Hrál se zde i volejbal a tenis dřevěnými pálkami, bylo sehráno i několik fotbalových utkání v Choceradech. V zimním období se činnost osady přesouvala do Prahy do restaurací. Tam se pořádaly oslavy Silvestra, společenské večery pro pražské nohejbalisty. Rok 1979 byl ve znamení další velké osadní akce, a to elektrifikace osady. Členů osady přibývalo a osada měla již pevný celoroční program činnosti. Rok začínal jarní pánskou jízdou, pokračoval letními turnaji a dětským dnem, podzimní prací na údržbě areálu a končil zimní mikulášskou zábavou. Časem došlo k rozšíření osadní chaty o další místnost, byl vybudován sklad sudů piva a limonád.
Postupem času bylo nutné sáhnout k rekonstrukci sportovního areálu, zejména hřiště. V roce 1988 proto došlo k první zásadní rekonstrukci hřiště, které bylo vybaveno novými drenážemi pro odvod dešťové vody. Pikantností je, že každá polovina hřiště měla jiné schéma drenážních rýh. Též došlo ke změně povrchu hřiště z pískového na antukový. Druhá velká rekonstrukce proběhla v roce 1997, kdy došlo k rozšíření hřiště na parametry, vyžadovanými oficiálními pravidly nohejbalu. Dále došlo k doplnění dalších drenáží, k terénním úpravám uvnitř a vně areálu a k vybudování šatny se sprchami. Zrekonstruovaný areál od té doby umožňoval provozování nohejbalu na oficiální soutěžní úrovni.
Dnešní osada má s trampskou minulostí a zvyky už jen pramálo společného. Zaparkované automobily vedle hřiště, satelitní antény a další výdobytky moderní éry už navždy zavřely oponu za trampskými časy ohňů a kytar. Tento úděl však postihl většinu kdysi tak slavných osad, nejen v Posázaví. Pověstný trampský osadní duch však vymazat z mysli nelze.
Fotogalerie
Další fotografie - viz sekce Fotogalerie
