Rozhovor s vítězem 57. ročníku Šacung Cupu.

Sedm vítězných zářezů, to je parádní bilance Petra Stejskala na mezinárodním turnaji Šacung Cup. Z aktivních ligových hráčů jich nikdo nemá více, k „nedosažitelnému“ rekordu dnes už šedesátiletého Jiřího Šmejkala, který turnaji vládl v 80. a 90. letech, však ještě tři výhry chybí. S nahrávačem Šacungu jsme pohovořili po zatím jeho posledním vítězném představení.

Petře, přibyl ti sedmý zářez na pažbě. Přitom pár let už extraligu nehraješ.

Ligu už stabilně nehraji asi pět nebo šest let. Občas jsem šel týmu pomoci na play-off nebo play-out. Poslední tři roky už prakticky netrénuji a zahrál jsem si jen velké turnaje, jako Poslední smeč nebo Šacung Cup.

Je proto úžasné, že i přes tento hendikep dokážeš takové turnaje vyhrát. Třeba nyní jsi byl téměř všemi hlasy zvolen do All Stars týmu turnaje.

Tomu sám nerozumím. Občas si na hřišti připadám sám sobě směšný. Pravdou je, že ještě před pár lety jsem chodil alespoň na nějaké tréninky a poslední dva roky jsem už šel jenom na dva tréninky před samotným turnajem. A cítím, že je to bída. Nechápu to, říká se, že se to nezapomíná, ale já mám pocit, že jsem všechno zapomněl.

U starších zkušených hráčů ale rozhoduje právě ta předchozí velká zkušenost a také emoce, které hráče dokáží vybudit k dobrému výkonu.

Je to tak. U mě to na turnaji začne fungovat až ve chvíli, kdy je tam adrenalin a emoce. Dokud hrajeme základní skupinu a zase o tolik nejde, není výkonnost taková, jako když přijde play-off, kde už jde o všechno. Tam se něco zlomí, něco naskočí. Neříkám, že třeba teď jsem byl úplně ze sebe nadšený a že bych zářil, ale alespoň mám pocit, že pak odvedu to své.

Vyhrál jsi nyní s Jirkou Doubravou a Jakubem Mrákavou. To jsou také špičkoví turnajoví hráči. Je to výhoda?

Já si zase nemyslím, že jsme vyloženě turnajoví hráči. U mě to vyplynulo časem tím, že nehraji ligovou soutěž. Co se týká Jirky, tak ten se z takového střelce, schopného kohokoli porazit a s kýmkoli prohrát, se po letech vypracoval ve velmi spolehlivého, s vysokým standardem hrajícího hráče. Ani Kuba není jen turnajový hráč. Ať hrál kdekoli, všude odváděl svůj vysoký standard. Je to hráč, který to má od boha, skvěle mu to nohejbalově myslí, hraje všechny disciplíny a to na nejvyšší úrovni.

A tobě nechybí ligové zatížení?

Chybí. Ale asi jen ten adrenalin s tím spojený. To, co třeba tady člověk zažíval v semifinále, ve finále. Pak je to fajn, mám pocit, že se nohejbal dostane na jinou úroveň. Nejen herní, ale i tím okolím, když se lidé zvednou ze židlí a zafandí. Přesně třeba když jsme si teď na turnaji prošli martýriem ve skupině, jsem si říkal, ať už to celé skončí a mám to za sebou. Ale pak se to zlomilo, vstoupil do toho adrenalin, najednou člověk začne hrát dobře a začne ho to hrozně bavit. To jsou právě ty situace, které člověk má rád a užívá si to.

A neprobudí ti adrenalin i fakt, že letos je Šacung po čtyřech letech v play-off extraligy?

Výsledky svých bývalých spoluhráčů samozřejmě sleduji a jsem rád, že to letos dokázali. Přiznám se, že teď když jsem před turnajem potrénoval a byť mi to moc nešlo, tak jsem si říkal, že kdybych trošku zamakal, tak bych to ještě mohl zkusit. Na druhou stranu mi to ale přijde nefér, když celý rok nehraji, abych bral místo klukům, kteří si to vykopali. Myslím spíše, že nějaké mé návraty jsou bezpředmětné, protože kde nic není, ani smrt nebere. Nemyslím, že bych pro kluky byl přínosem.

Co říkáš atmosféře současných nohejbalových turnajů? Už dávno není tak bouřlivá, jako před lety. Čím je ta komornost způsobena?

Úplně to nedovedu posoudit. Ale souhlasím, přijde mi to takové komornější a atmosféra se s dřívější dobou nedá srovnávat. Jestli se diváci nedokáží tak odvázat, nebo ztotožnit s některými hráči. Asi také hraje roli, že obecně diváků na turnajích ubylo.

Nebylo ti také líto, že na letošním Šacung Cupu chybělo několik špičkových sestav?

Jasně že mi to je líto. Je to taková kaňka na našem vítězství. Historie se sice neptá, ale všichni vědí, že zde několik špičkových sestav nebylo. Je pravdou, že letos došlo ke smolné kolizi s některými akcemi. I přesto mám ale pocit, že náš turnaj, byť všechno je fajn a je i štědře dotovaný, některé hráče tolik netáhne. A lámu si hlavu, proč tomu tak je. Je to ohromná škoda, vždycky Šacung byl jedním ze tří nejlepších turnajů v celém ročníku.

Jiří Šmejkal vždycky trošku neopomene zmínit svých deset výher. Dlouho to vypadalo, že maximem současných hráčů bude tak polovina. Ale ty už máš před sebou „jen“ tři vítězství. Může zdánlivě nedostižný Šmejkalův rekord být vyrovnán či dokonce překonán?

Sám se svým sedmi vítězstvím divím. Deset výher, to možná překonatelné je, ale asi ne mojí osobou.

Ale kdo jiný? Za tebou jsou z aktivních hráčů Radek Pelikán a Jirka Doubrava, oba mají pouze pět výher.

Oba jsou o něco mladší než já a mají tomu ještě co dát. U mě už se to poslední dobou mele. Z jedné strany to nedovedu opustit, ze druhé cítím, že je to rok od roku horší. Bez pravidelného tréninku je to čekání na zázrak. Před dvěma roky nám to vyšlo jak tady, tak na Poslední smeči a to člověka vždycky nějak pozitivně nabije. Ale zároveň to překryje jiné okolnosti. Když se tím tak proberu zpátky, tak si říkám, že člověk si musí uvědomit, kdy je tam navíc. Takže já Jirku Šmejkala rozhodně nepřekonám.