Fenomén trampingu nedá spát historikům. Česká specialita sice měla obdobu i v některých jiných zemích, ale v tak masovém měřítku ne. Jeho začleněním do stávajících škatulek se zabývala řada odborníků, ale jednotný názor neexistuje. I snad proto, že tramping si žil vlastním životem a všem pokusům o jeho zoficiálnění a ideologickému svázání poměrně úspěšně unikal. O to je však pro dnešní badatele těžší zmapovat jeho historii.
Možná právě v té nejednotnosti, otevřenosti, nespoutanosti zákony, vyhláškami a nařízeními, spočívá podstata trampingu. „Proč trampujeme? Abychom unavené tělo i mysl po celotýdenní práci osvěžili jinými myšlenkami, nemajícími nic společného s všednostmi života. Abychom odchodem do přírody unikli jedům velkoměsta. Abychom přirozeným a nenuceným pohybem ve zdravém ovzduší se opět připravili ke svým životním úkolům. Trampové dovedli přenésti romantiku do dnešní doby, do doby, která bohužel zapomněla ve svém egoismu a shonu na dorůstající mládí, žíznící víceméně po romantickém životě. A podstata? Tramping vytvořila doba. Tramping není jen nedělní osvěžení. Toto hnutí je postaveno na daleko silnějších a důležitějších základech. Tramping je průpravnou školou k vytvoření silných, ušlechtilých charakterů. To je ona podstata. Mladým tramping ukázal cestu k návratu do přírody a tím k čistému lidství, cestu namnoze ze zakouřených barů a hospod a starým opět dal novou radost ze života,“ uvádí ve svých Dějinách trampingu Bob Hurikán.
Přes veškeré snahy o organizaci trampingu se (naštěstí) nepodařilo žádnému režimu tuzemské trampské hnutí více svázat. Obecně lze tramping rozdělit na ten, který vycházel z určité organizovanosti a na neorganizovaný (divoký tramping). Obě větve byly záležitostí především mladé generace z větších měst, vesměs z chudších sociálních vrstev.
