Šacung je v nohejbale stejný pojem, jako třeba Sparta či Slavia ve fotbale. Jeho téměř osmdesátiletá historie napsala mnoho zajímavých a výsledkově úspěšných kapitol. Již nežijící zakladatelé, pražští sportovci a trampové, by jistě zavzpomínali na první kontakty s nohejbalem na pražské žlutolázeňské plovárně, kde válel Pepi Bican a další fotbalová esa. Nejstarší žijící pamětníci vzpomenou na krušné začátky nohejbalu na osadě, na nošení hracích potřeb, konví s vodou a vápnem na hřiště na tělesu za války rozestavěné dálnice. Také na pořádání prvního osadního turnaje, úspěchy klubu v trampské lize či už oficiální pražské soutěži, účasti v meziměstských utkáních, ti o něco mladší pak na velká vítězství na mistrovstvích republiky, na první pseudomezinárodní soutěže v reprezentačním dresu. Nejmladší generace pak byla u extraligového titulu, vítězství v evropském poháru nebo úspěchů reprezentantů na světových a evropských šampionátech. A všichni také vědí, jaké je to vyhrát domácí hlavní osadní turnaj, klenot klubu.
Šacung je také prvním nohejbalovým klubem, kde se v osadním areálu hrála ligová soutěž, včetně té nejvyšší. Není tedy příliš smělé jej titulovat osadní nohejbalovou legendou.
Poselství
Pokud někdy oblékneš oranžový dres šacungských bojovníků, stáváš se součástí velké nohejbalové historie. A je jedno, zda to bude v extraligovém nebo jen okresním či mládežnickém družstvu. Až jednou jako starý budeš vyprávět svým synům nebo vnukům o své kariéře, byť třeba projdeš několika kluby, nepochybně Šacung bude ten první, který zmíníš. Buď na to patřičně hrdý. Tradice je totiž to, co se nedá koupit.
