Šacung a nohejbal. Toto nedělitelné spojení vlastně trvá od minimálně padesátých let minulého století. Někteří pamětníci hovoří o ještě dřívějších začátcích v Praze, kde nohejbal hrávala parta, později tvořící jádro nové osady. Vždyť sportovního ducha a odhodlanost byla devízou většiny z nich.

„Byli jsme parta kluků z pražského Žižkova a bavil nás sport. Na vrchu Vítkově byly plácky a tam se hrály velké turnaje s hadrákem. Byla to doba za německé okupace. Vzadu byl sokolák a pod nim byl poměrně velký plac. Tam jsme chodili hrát. Hadrák jsme kupovali u dvou paní, které je šily. Stály padesátník, byly prošívané. Jedna z nich dělala lepší, protože je víc prošívala. Ta druhá tam zase dávala náplň z pilin, takže hadrák měl takové zvláštní vlastnosti. Hadráková hra vypadala tak, že na každé straně plácku hráli jeden nebo i dva hráči a strážili svou branku, která se udělala ze dvou šutrů. Hrálo se na jeden dotek a snahou hráče bylo dát gól a sám ho nedostat. Byly to tehdy rány jako z děla. Nesmělo se hrát rukama. Buď se hrálo na čas nebo na určitý počet gólů. Byly to velké turnaje a aby byl náboj, hrálo se i o peníze. A ne malé. Přišli třeba chlapi z fabriky, kde brali výplatu 350 korun a klidně hráli o stokorunu. Potom na Ohradě, jak je Pražačka, to bylo obehnané ohradou, kterou zbourali. Zůstaly tam ale čtyři tenisové antukové kurty. Na ně jsme nejdříve chodili hrát hadrákem, pak někdo přinesl velký fotbalový balon a hrálo se tím. Prapočátek našeho nohejbalu začal tehdy, když v těch ruinách u tenisových kurtů jednou někdo našel ve křoví rozdrbanou tenisovou síť. To jsme ještě o nohejbalu, že se někde už v Praze hraje, nevěděli nic. Přemýšleli jsme o tom, co se sítí udělat a uvažovali o odbíjené. Jenže my jsme neměli síť kde napnout. Tak jsme sehnali dva kolíky a mezi ně síť natáhli ve výšce asi metr. Nejdříve jsme naprosto neorganizovaně překopávali balon přes síť. Nedělalo nám to po hadrákové průpravě problém, protože kopat s hadrákem bylo daleko těžší. Pak to začalo dostávat rysy nějakých pravidel, hodně podobných těm, která se dnes hrají. Bylo to tak rok, možná dva, před koncem války. Měli jsme už i lajny, dělaly se hroudou vápence, bylo ho tam plno. To se pak přeneslo i na naší novou osadu u Lensedel. Otcem nohejbalu tam byl Jarda Buchta Šleichert,“ vzpomínal na živelný vznik nohejbalu pamětník těchto dob Stanislav Šulc.

Písemné a fotografické záznamy prokazují nohejbalovou hru na osadě Šacung minimálně v roce 1952. V tomto roce se na dálničním hřišti odehrál losovaný Velikonoční osadní turnaj dvojic. V roce 1952 se také dozvídáme dotaci dalšího turnaje, konaného koncem září. Nohejbal si razil cestu mezi osadníky a tak se během roku konalo více turnajů. Vrcholem tehdejšího úsilí bylo meziměstské utkání Šacungu ve Strakonicích v roce 1958.

Na původní dálniční hřiště vzpomíná i Jiří Šleichert. „Já byl ještě v té době hodně malý. Vím, že u Fandy Zápotockého, který měl chatu nejblíže hřišti, byl velký a hlavně těžký pytel se sítí, balonama a dalšími potřebami ke hře. Protože to od Zápotockého byla ke hřišti docela dálka, nikomu se nechtělo pytel nosit. Tak se to střídalo. Hřiště mělo povrch z dálničního písku, bylo ho tam v tom zářezu plno a občas se i ze svahů na hřiště sypal. Kousek od hřiště byla nouzová stavba, která tam byla dřív, když se začala stavět poprvé dálnice. Zabral to nějaký pán a pomáhal i se stavbou hřiště. Pamatuji si i to lajnování. Nejdříve se lajnovalo klackem. Protože pak už tam byly hrozně hluboké rýhy, vymyslel Fanda Zápotocký, že se to vylije vápnem.“

Zatímco dálniční hřiště v Lensedlech o víkendech sloužilo, v pracovní dny hráči Šacungu hráli a trénovali v Praze, na různých venkovních hřištích, později i v různých tělocvičnách v průběhu zimních měsíců. Od roku 1955 už byl Šacung jedním z členů legendární nohejbalové Trampské ligy, která se hrála od roku 1953 do roku 1961, jako vůbec první organizovaná nohejbalová soutěž. Tu již Šacung rok hrál v novém pražském působišti, areálu Dynama Strašnice. Jako zajímavost lze uvést, že historické prameny přisuzují osadě Šacung prvenství v používání hráčské herní činnosti bloku hlavou.

Šedesátá léta byla pro Šacung po sportovní stránce úspěšnou dobou. Protože osady v té době nemohly hrát pod svými názvy, vstupovaly pod tělovýchovné jednoty. Po zániku Trampské ligy se družstvo osady pod názvem Dynamo Strašnice - Šacung od roku 1962 účastnilo nově založené Pražské nohejbalové soutěže, řízené Komisí nohejbalu Městského výboru ČSTV Praha. Od roku 1968 už hráli hráči Šacung v barvách pražské tělovýchovné jednoty Dopravní podniky (TJ DP Praha). Svá utkání družstva hrála v areálu TJ na bývalém židovském sportovišti na Hagiboru v Praze 10. K dispozici zde byla dvě antuková hřiště a kabiny s šatnami, sociálním zařízením a kantýnou

V tomto období také začala hrát pražské nohejbalové soutěže i nižší družstva klubu. B družstvo mužů načalo své účinkování v roce 1965, C družstvo mužů v roce 1972. Od roku 1973 začalo v soutěži působit i dorostenecké družstvo. Kromě oficiálních svazových soutěží se Šacung od konce padesátých let pravidelně účastnil i tehdejších organizovaných turnajů. Havran, Zapomenutých, Old Wanderers, Praha – Braník, Praha – Vršovice, Hronov, to byla jména turnajů, kde hráči Šacungu o sobě dávali pravidelně vědět.

Pražské nohejbalové soutěže na různých úrovních pak od roku 1971 hrála už jen nižší družstva klubu. První družstvo totiž roku 1972 zamířilo do nově vytvořené celorepublikové soutěže, 1. ligy mužů, organizované Českým nohejbalovým svazem. Od roku 1991 hrálo družstvo druhou nejvyšší ligovou soutěž, 1. ligu. Tu nejvyšší, novinku v podobě Federální ligy ČSFR, hrála čtyři nejlepší družstva ročníku 1990 z Česka a dvě ze Slovenska. Dopravkám postup do této soutěže unikl o jedinou příčku. Federální liga však měla krátkého trvání, pouhé dva roky.

V roce 1993 došlo k velké reorganizaci českých dlouhodobých mužských soutěží vytvořením 2. ligy, hrané ve dvou regionálně členěných skupinách. Nejvyšší česká soutěž, 1. liga, se rozšířila na 12 účastníků a Dopravky načaly svůj pád. Zpočátku se ještě družstvo každoročně pralo o postup ze 2. ligy, vždy však nalezlo svého kata, který nemilosrdně usekl postupové naděje. Pro rok 1998 byla plánována další velká reorganizace svazových dlouhodobých soutěží a posílené Dopravky začaly znovu pošilhávat po postupu.

Ročník 1997 byl posledním, který družstvo kompletně odehrálo na pražském Hagiboru. Po zatím největší rekonstrukci osadního areálu Šacungu v Lensedlech, započaté na podzim roku 1997 a skončené na jaře 1998, během které došlo k rozšíření hřiště na regulérní rozměry a výstavbě šatny se sprchami, se poprvé na osadu stěhovala ligová soutěž. V roce 1997 také došlo k založení SK Šacung, sportovního klubu, sdružujícího sportovce z osady.

V roce 2001 se díky nepřihlášení se celku pražské Solidarity do osmičlenné nejvyšší soutěže otevřelo okénko pro jeden další tým. A tím byl v pořadí devátý celek českých soutěží, Šacung. To, co se nepodařilo vybojovat roky na hřišti, bylo nahrazeno administrativní cestou od zeleného stolu. Jenže další velké věci hýbaly pražskou základnou klubu na přelomu tisíciletí a nebylo to nic příjemného. Tělovýchovná jednota disponovala rozsáhlými pozemky v oblasti širšího centra města a ty přitahovaly zájem. Úspěšně se jednota vypořádala s žalobami Židovské obce, která si na pozemky dělala nárok. Účinnější postup aplikovala jedna z největších developerských společností IPB Real, která TJ ovládla a připravila tak o veškerý majetek. Jednotlivé oddíly TJ DP Praha pak převedly práva na různé nástupnické subjekty. V případě oddílu nohejbalu to byl osadní klub SK Šacung.

Naštěstí ale nohejbalisté Šacungu už měli své nové zázemí i klub na osadě a zde (jako jediný klub v ČR) hráli nejvyšší soutěž. A to až do roku 2010, která zároveň zažil mistrovskou korunovaci. V roce dalším už Šacung stěhoval soutěže do nového působiště v Benešově, kde v sousedství fotbalového stadionu vyrostl nový dvouhřišťový areál. Zde působí i v současnosti.

Kromě dlouhodobých soutěží (ligové či nižší soutěže) se nohejbalisté Šacungu také v ČR účastnili soutěží jednorázových. A to jak tuzemských (např. mistrovství republiky či Pohár Českého nohejbalového svazu), tak mezinárodních (mezinárodní turnaje, mezinárodní pohárové soutěže). Ti nejlepší pak reprezentovali klub na půdě vrcholných mezinárodních turnajů – mistrovství světa, mistrovství Evropy, světové poháry, tedy akcích, organizovaných mezinárodní federací. Nohejbal ale nejsou pouze svazové soutěže, existuje množství dalších soutěží, organizovaných přímo nohejbalovými kluby, městy či obcemi, trampskými osadami, resortními sdruženími. K nejčastějšímu typu takových soutěží patří jednorázové turnaje. Existuje jen minimum turnajů, na kterých by hráči Šacungu ještě nehráli.

Ale klub nejsou jen úspěchy hráčů. Za svou dlouhou historii dokázal vychovat řadu kvalitních trenérů pro družstva dospělých i mládeže, kvalitních rozhodčích, kvalitních funkcionářů klubových i svazových. I v historii nejvyššího orgánu Českého nohejbalového svazu nalezneme jména činovníku Šacungu.

Sportovní výsledky jednotlivých družstev klubu najdete v sekci Družstva.

Fotogalerie

Další fotografie - viz sekce Fotogalerie