Fotbalovo-nohejbalový rozhovor s Štěpánem a Michalem Krunertovými.

Jeden z běžných tréninků nohejbalistů benešovského Šacungu nabídl nevšední zážitek. Na vedlejším fotbalovém hřišti se hrál pohárový mač, ve kterém domácí SK Benešov hostil prvoligové Teplice. Což by samo o sobě žádnou větší pikantnost nezavdávalo, pokud by se v dresu obou mužstev neproháněli dva bratři – Štěpán a Michal Krunertové, kteří v barvách Šacungu posbírali několik medailí z nohejbalových mládežnických šampionátů. Starší Štěpán dokonce zapsal i starty v mužské extralize. Oba hráči po fotbalovém utkání (Teplice vyhrály 1:0) navštívili své nohejbalové parťáky a zvládli i nezbytné fotografování a rozhovor.

Pánové, kdo z vás dvou byl po utkání Benešov – Teplice spokojenější?

Štěpán: Myslím si, že Míša hrál velmi dobře. Věděli jsme, že to nebude lehký zápas, a také nebyl. Benešov podal velmi dobrý výkon, ale výsledkově jsme to zvládli lépe my.

Michal: Nakonec jsme asi byli spokojeni oba. Štěpán za postup do dalšího kola soutěže a já, že jsme podali dobrý týmový výkon a zahrál jsem si proti prvoligovému týmu.

Uplatnil jsi v utkání nějaké prvky ze svých nohejbalových zkušeností?

Štěpán: Někdy při normálních situacích zahraju údery, které nejsou zrovna typické pro fotbalistu. Nohejbalisté by ale určitě věděli, co jsou zač. Nohejbal mi pomohl k odhadu na míč a k technice, které pak využívám v zápase.

Michal: Zkušenosti z nohejbalu mi při hře pomáhají uplatnit cit a odhad na míč, hlavně při cílených nahrávkách vzduchem.

Kdo byl tvým hráčským vzorem ve fotbale a kdo v nohejbale?

Štěpán: Ve fotbale můj vzor byl Ronaldinho. Když jsem byl malý, tak jsem se od něj inspiroval a snažil jsem se napodobovat co on dělal. A v nohejbale to byl můj táta, vždycky jsem chtěl hrát jako on. Vždycky byl pro mě inspirací a zároveň ten nejlepší učitel, od kterého jsem se všechno naučil.

Michal: Vyloženě vzor nemám a ani jsem neměl. Ale při fotbale se mi líbí hra Kanteho z Chelsea a v nohejbale to je hra Fandy Kalase.

Zbývá ti vůbec ještě nějaký čas na nohejbal a jak se dívá fotbalový klub na tvé nohejbalové aktivity?

Štěpán: Jako profesionálnímu fotbalovému hráči mi bohužel nezbývá žádný čas na to hrát nohejbal, i když mě to strašně mrzí. Protože rád bych si přišel někdy zahrát, ale časově to skloubit dohromady bohužel nejde.

Michal: Bohužel jsem fotbalově vytížen téměř každý den. Ale pokud mám nějakou příležitost zahrát si nohejbal, tak se jí snažím ji využít. Například před čtrnácti dny jsem byl na nohejbalovém turnaji osady Old Wanderers.

Sleduješ, jak si vedou družstva Šacungu v soutěžích?

Štěpán: Když se někdy po zápase najde čas, tak rád přijedu se podívat a podpořit Šacung při zápase.

Michal: Samozřejmě kamarády sleduji a pokud mám čas, tak je dojdu podpořit i na zápas.

V Šacungu působí oba vaši bratranci, David a Lukáš. Právě Lukáš letos přivezl z mistrovství republiky dvojic dorostu stříbro. Poměříte občas síly?

Štěpán: Moc rád bych poměřil síly proti našim bratrancům, to jsou naši největší rivalové. Už od malička hrajeme proti sobě, ale bohužel časově to neskloubím dohromady.

Michal: Lukáše i Davida sleduji pravidelně a mám radost z úspěchů a fandím jim. Před koronavirem jsme se potkávali i na turnajích jako soupeři. Ale poslední dobou se vidíme pouze na trénincích, kde si rádi zahrajeme jak proti sobě tak i spolu.

Zdatným nohejbalistou je i tvůj otec Radek. Zahrajete si někdy spolu?

Štěpán: Vždy když už si najdeme čas zahrát si nohejbal, tak je to právě s tátou a s bráchou, se kterými hrajeme spolu a vyrazíme někam na turnaj.

Michal: Poslední dobou jsme oba více vytíženi a tak už to není jako dříve, kdy jsme spolu trénovali a vyráželi na turnaje. Přesto jsme i v tomto roce spolu stihli zahrát turnaj na osadě Havran.

Existuje šance, že se s bratrem ještě někdy spolu objevíte v ligovém utkání Šacungu?

Štěpán: Určitě šance někdy je. Ale obávám se, že to bude někdy až po fotbalové kariéře.

Michal: Určitě tam nějaká je. Ale myslím si, že to bude nejdříve, až skončíme oba s fotbalovou kariérou.

Fotogalerie