Rozhovor s Filipem Hokrem, smečařem vítězné trojice Šacung Cupu.

Vyhrát na domácí půdě vždy potěší. Mladá čerstvá letošní posila Oranjes Filip Hokr (19 let) naložil se svou premiérovou účastí v pověstné posázavské kleci tím nejlepším způsobem - vítězstvím. Navíc na jubilejním 60. ročníku akce a vše okořeněné tím, že průměrný věk dorostenecké sestavy byl 17 let! Tak jako se bude současníkům jen těžko dohánět rekordních deset vítězství Jiřího Šmejkala, bude stejně těžké překonat mládí letošních vítězů. A jak se zrodila nečekaná výhra?

Filipe, na turnaji ses představil poprvé. Určitě jste s takovým umístěním na začátku nepočítali? 

To rozhodně v takové konkurenci nepočítali. Spíše jsme počítali se čtvrtfinále.

Ještě před zhruba měsícem jsi přitom ležel doma s natrženými kotníkovými vazy.

Skoro měsíc a půl jsem nehrál a pak si jen lehce kopnul na malých vesnických turnajích.

S vaším pozdějším finálovým soupeřem z Čakovic jste se potkali už ve skupině. Byl to ale zápas na jednu branku.

Ano, byl to jasný zápas. První set nic moc a druhý už byl lepší, ale pak nám ujela koncovka. Nedokázali jsme si poradit se smečovaným podáním Jirky Kalouse.

Ze skupiny jste ale postoupili, jenže v osmifinále to s Počernicemi vypadalo na odjezd domů.

V osmifinále jsme utekli hrobníkovi z lopaty, vždyť jsme prohrávali už 7:9 ve třetím setu. Za 9:9 jsme chytili Kaděru a bodovali. Soupeř nás dost zaskočil, ale ubojovali jsme to a byli jsme ponaučeni pro další zápasy.

Také ve čtvrtfinále se Šacungem A to bylo ve druhém setu na devítkách a soupeř měl setbol.

Soupeř měl po základní skupině dlouhou pauzu a my naopak byli rozehraní. Srovnalo se to ve druhém setu, který byl vyrovnaný, ale celou dobu jsme vedli.

V semifinále vás čekal obhájce z Čelákovic. I tady se šlo na devítky ve třetí sadě a opět z toho byla vaše výhra.

První set jsme dostali sodu. Měl jsem na bloku velký problém uhlídat jejich rychlou odhozenou nahrávku na pravém kůlu. Na začátku druhého setu jsme se začali hodně povzbuzovat, dostali se do euforie a najednou nám to šlo. Třetí set jsme dotahovali soupeře a na devítkách se mi podařilo vytlouct Spilku.

Jenže pak se narychlo sháněl lékař, aby ti ošetřil zlomený prst na ruce...

Stalo se to právě v posledním míči, ale vůbec nevím, jak k tomu došlo. Nic jsem necítil. Šel jsem si plácnout s klukama a najednou vidím, jak mám otočený palec.

Pro finálový zápas s Čakovicemi to byl docela problém. Trenér vás musel proházet, to asi muselo otřást vaším dosavadním sebevědomím?

Na bloku nohu bez držení neudržím, musel jsem tak jít do pole a místo mě na blok Lukáš Tolar. Také se změnil servis. Celé jsme to ve finále překopali. Samozřejmě, že tak zásadní změna zacloumá i sebevědomím. Mysleli jsme, že dostaneme na prdel. Zejména poté, co jsme hladce ztratili první set.

Jenže pak se korouhvička otočila.

Chytili jsme začátek setu, dostali je pod tlak a pak už to šlo dobře. Ve třetím setu jsme zase vedli, ale soupeř srovnal.

Opět, už potřetí, se v rozhodující sadě rozhodovalo na devítkách. Měli jste pro poslední míč dne nějaký taktický plán?

Věděli jsme, že Zdeněk Kalous kopal pořád středy kolem bloku a připravili se. Kdyby to ale trefil, je zle. On chtěl skočit nechytatelný klepák, ale nahrávka nebyla ideální a on už nedokázal úder změnit a zkazil do sítě.

Tvá první účast na tomto turnaji a hned výhra. Ještě k tomu jubilejní ročník a nejmladší vítězná sestava v historii. Co na to říci?

Mám z toho obrovskou radost, jsem strašně rád. Mezi muži jsem ještě takového úspěchu nedosáhl. Bylo to hodně vyhecované a cítil jsem i podporu domácích fanoušků. Super!

Celkem třikrát jste vyhráli zápas posledním možným míčem. Bylo to o štěstí, nebo o vůli a odolnosti?

Když chcete vyhrát takový turnaj, štěstí potřebujete vždy. Měli jsme celý turnaj skvělý servis, čímže jsme naše soupeře dostávali pod tlak. Filip Seidl nahrával skvěle, rozhodně jsem si na nahrávku nemohl stěžovat. Seděly mi i parametry hřiště a teplé počasí - míč hodně skákal.

Fotogalerie