Deset let uplynulo od zisku titulu mistra ČR družstev mužů.
Titul. Magická meta, které stojí na konci snažení každého sportovce. Ten z nejvyšší soutěže však není pro každého, zejména jedná-li se o elitní kategorii. Své o tom vědí i nohejbalisté Šacungu, kteří na zisk zlata z mužské nejvyšší soutěže čekali stěží uvěřitelných 55 let.
Právě na letošní podzim připadlo desetileté výročí zisku této nejcennější tuzemské nohejbalové trofeje. Bohužel plánovanou oslavu odvál vyhlášený nouzový stav. Vraťme se ve vzpomínkách do památné finálové série, ve které se Šacung jako zatím jediný středočeský klub v historii zapsal mezi extraligové vítěze. Soupeřem byl hegemon dekády z Modřic u Brna, vítěz šesti ze sedmi posledních ročníků. V prvním utkání série Šacung doma vyhrál 5:2, v Brně ovšem padl 3:5. Rozhodovalo se tak v Benešově. V plné hale ZŠ Dukelská se odehrálo přímo epické drama, kde padaly všechny předpoklady.
Klíčové zápasy mívají své hrdiny. Tím se stal domácí bombarďák Jiří Doubrava, který na rozhodující duel dorazil z nepovedeného večírku a trenér dlouho váhal s jeho zařazením do hry. „Dopustil jsem se několika chyb a z mého života zmizela jedna důležitá osoba. Řešil jsem to nezodpovědně a i přes svou abstinenci jsem se dva dny před finále poctivě „připravoval“. V sobotu ráno na mě asi nebyl nejhezčí pohled,“ přiznal tehdy.
Jenže vytáhlý smečař i univerzál ten den nad ničím nepřemýšlel a doslova rozstřílel vše, co se mu na druhé straně postavilo. Pět dílčích zápasů, pět vítězných odchodů ze hřiště, takovou jízdu dodnes nikdo ve finále extraligy nepředvedl. Zejména duel jednotlivců proti několikanásobnému mistru světa této disciplíny Bubniakovi zvedl diváky ze sedaček. Po čtyřech Doubravových zkažených smečovaných servisech v řadě došel rozhodující set na poslední možný míč: Pátý Doubravův smečovaný servis – čisté eso... A hala byla v transu.
Druhým hrdinou byl Doubravův spoluhráč z dvojic a trojic Jiří Holub. Právě on za stavu 4:3 pro Šacung v poslední dvojici nabídkou mečbolu nepohrdl a definitivně rozjásal publikum. O dva roky později se zapsal mezi legendy, stal se teprve šestým hráčem, kterému se podařilo zkompletovat všechny české mužské tituly (extraliga družstev, mistrovství ČR jednotlivců, dvojic, trojic). Od roku 2014 však díky zdravotním problémům nohejbal už jen sleduje jako divák. Jak na zlatý mač i míč vzpomíná? "Utíká to rychle, ale vzpomínky mám pořád. Byli jsme dobrá parta, která si lidsky sedla a projevilo se to i na hřišti. Modřice tenkrát kralovaly a sbíraly jeden titul za druhým. Jedině my a Karlovy Vary o pět let dřív jsme jim dokázali titul sebrat. V rozhodujícím utkání v Benešově to bylo 50 na 50. Hodně se to tahalo, rozhodovalo se v úplných závěrech. Někdy sehrálo roli i štěstí. Ale myslím si, že štěstí nerozhodlo a že přece jen jsme byli o kousek lepší. Sám jsem úplně fit nebyl, ale ve finále na takové věci nehledíte. Naše půlka sestavy vyhrála dvojku, pak obě trojky a s Jirkou Doubravou a Petrem Stejskalem jsme se protočili i v poslední dvojce. Ve třetím setu šel za devítek servis na mě, Jirka mi nahrál a já kopnul takový poloklepák do středu. Kdybych zkazil, asi bylo po titulu. Nevím zda by naše druhá dvojka byla úspěšná, soupeř už by byl na koni a klukům se ten den tolik nedařilo. Jak balon proletěl po dopadu do prázdna, vytryskla obrovská radost. Až pak mi došlo, že jsme dokázali něco, co se předchozím výborným hráčům našeho klubu nikdy nepodařilo dosáhnout. Škoda jen, že jsme takovou událost slavili krátce. Mohli jsme slavit klidně celý týden."
Naopak jiný tahoun, tehdejší i současný kapitán týmu František Kalas, v utkání nebodoval. Jak na největší triumf klubové historie vzpomíná dnes? "Je to nostalgie. Rok 2010, to byla v našem podání parádní sezóna. Už předtím jsme titulové mety atakovali, ale vždy nám něco nevyšlo. Teď to šlapalo už od zimní přípravy. Všechno si sedlo, fungovala parta, vztahy, prostě všechno. Vyhráli jsme základní část, ve které jsme porazili i největší rivaly z Modřic a Karlových Varů a získali tak dostatečné sebevědomí. Sen o titulu začínal nabírat jasnější obrysy. V semifinále jsme dvakrát celkem pohodově zdolali Břve. Ve finále nás podle očekávání čekaly Modřice, které od roku 2003 ztratily titul jen jednou. Byl to velezkušený soupeř s vítěznou mentalitou. Výhra v základní části soutěže nám dala výhodu domácího prostředí pro první a případné třetí utkání, což se ukázalo klíčové. Přizpůsobili jsme domácí prostředí našemu útočnému hernímu stylu a to se projevilo hned v prvním utkání série. Na odvetu do Brna jsme odjížděli v hodně optimistickém rozpoložení a naši fandové se už těšili, jak povezeme pohár domů. Nás to ale svázalo a výkon v Brně nebyl jako ten benešovský. Na rozhodující utkání doma jsme nastoupili koncentrovaní a hlavní slovo měli Jirka Doubrava s Jirkou Holubem, kteří vyhráli co se dalo. Naší druhou půlku sestavy mrzelo, že jsme jim moc nepomohli, ale vše přehlušila oslava. Snad nejvíce vzpomínám, když jsme po oslavě v Benešově odjeli v noci na starou osadu, kde už na nás čekali veteráni, kteří se dřív marně pokoušeli titul získat. Když jsme jim předávali do rukou mistrovský pohár, měli slzy v očích a bylo to hrozně dojemné. Byl jsem z toho úplně hotový. Doufám, že tohle ještě někdy v blízké době zažijeme," řekl.
Fotogalerie z rozhodujícího utkání finálové série