ELM: Jiří Doubrava končí nohejbalovou kariéru

Dlouholetá opora prvního družstva Jiří Doubrava se rozhodl ukončit nohejbalovou kariéru.

Jirko, co tě přivedlo k takovému rozhodnutí?

Není to ani o věku, ani o zdraví. Je to o tom, že v nohejbalovém prostředí se pohybuji hodně let, mám odehráno dost sezón. A přece jen mám větší pracovní nasazení, než dříve. Víkendy by měly být odpočinkové a pokud by měly být proloženy sportem, musí člověka pozitivně naplňovat. A já jsem zjistil, že poslední roky už mě to tolik nenaplňuje pozitivními emocemi. 

Je nohejbalová sezóna opravdu tak dlouhá?

Tady jde spíš o to plánování. V nohejbale jsem nějakých osmnáct sezón věděl, že vždy od dubna do října mám každou sobotu plnou. Dříve mi to nevadilo,byl jsem rád. Ale postupem času se to mění. Někdy si ve středu nebo ve čtvrtek řeknu, že budu dělat o víkendu. To ale nešlo. A že bych se na zápas a na spoluhráče vybodnul jen proto, abych mohl odjet na dovolenou nebo dělal nějaké věci, které mě v tu chvíli baví více, to bych nechtěl. Vždycky jsem razil přístup, že když se do něčeho dám, musím to dělat naplno zodpovědně. Teď už by to z mé strany nebyl zodpovědný přístup. Trénovat jednou za dva týdny, pak jet na zápas jednou za dva týdny, aby mě to ještě nějak bavilo, to prostě v podmínkách nejvyšší soutěže nejde. Z toho jsem si vyhodnotil, že bude nejlepší to ukončit.

Zmínil jsi pracovní vytížení. Zvětšily se nároky u tvého zaměstnavatele?

Je to tak. Poslední dva roky jsem na manažerské pozici a obnáší to větší porci času, který musím své profesi věnovat. Mám přes týden problém se dostat na trénink na šestou hodinu. Dny, kdy nemáme trénink, trávím v práci 10-12 hodin. Tím, že chodím na devátou, se dříve jak v sedm z práce nedostanu. Také mám chuť se profesně posunout a pokud se dnes člověk v korporátním prostředí chce posouvat, musí práci odvést. 

V Šacungu jsi strávil nejdelší a nejúspěšnější část své kariéry. Nesnížil ti motivaci fakt, že po medailové smršti let předchozích se poslední roky družstvo pohybuje ve spodní části tabulky?

To samozřejmě na motivaci také nepřidá. Protože tam už před začátkem sezóny je zřejmé, které týmy je potřeba povinně porazit, aby nenastaly problémy s udržením. A moc se neočekává, že se jiné týmy podaří porazit. Nám se naštěstí v posledních dvou sezónách podařil nějaký zápas navíc uhrát. Zažil jsem ale i předchozí sezóny, kdy se hrálo o záchranu a bylo to psychicky těžké. Přeci jen mám v hlavě dobu, kdy jsme měli semifinále jisté a když jsme hráli finále nebo i vyhráli titul z ligy. 

Ač se někdy hovořilo o tvém přestupu, stejně jako třeba Jirka Holub jsi zachoval věrnost oranžovým barvám.

Já jsem to bral i ryze pragmaticky. Pokud má člověk v nějakém týmu fungovat dobře herně i lidsky, musí tam být na všech trénincích. Když jsem si sečetl, kam bych teoreticky přestupoval, tak by mě to stálo desítky hodin času navíc. Zároveň jsem vždy měl pocit sounáležitosti s týmem a nechtěl jsem kluky nechat ve štychu. Věděl jsem, že patřím k rozhodujícím prvkům týmu. Šacung je čtvrtý klub, kde jsem dosud působil. Nutno podotknout, že první tři kluby byly do mých dvaceti let věku. V tomto věku jsou přesuny mezi kluby dost časté. Nebylo to ani tím, že bych se nějak hledal, spíše to souviselo s místem, kde jsem zrovna studoval.

V oranžových barvách jsi získal titul z extraligy, z evropského poháru, z mistrovství republiky dvojic i trojic. To se asi jen tak nezapomíná?

Opravdu to jsou nezapomenutelné zážitky, za které jsem moc rád. A vím, že bez týmu okolo a podpory zázemí by to nešlo. Za to jsem klubu moc vděčný a jsem rád, že jsem součástí historie takového slavného klubu. Dosažené úspěchy mám spojené nejen se samotným klubem, ale i s konkrétními spoluhráči, se kterými jsme úspěchy dosáhli. Ač už se s některými z nich vídáme málo, nebo téměř vůbec, tak mi přirostli k srdci a beru je jako svou širší rodinu. Vždy, když si na to vzpomenu, mám příjemný pocit. Úspěchy jsou věc, která člověka na začátku žene. A zpětně je to věc, na základě které dokáže ocenit všechny roky, které věnoval tréninku.

Zmínil jsi své bývalé spoluhráče. Jistě neminu vedle, když zmíním třeba Petra Stejskala, Jirku Holuba nebo později Vaška Kadeřábka, se kterými jsi utvořil pověstnou trojkovou "legii zkázy". Ti všichni ale už kariéru ukončili, byť všichni ještě pár let mohli hrát. Není ti to líto, že je nemáš po svém boku?

Je to možná otázka priorit. Nechci nijak hodnotit jejich ukončení kariéry. Vesměs za tím byly buď zdravotní důvody, nebo vztahové. Předpokládám, že i ženský prvek v těchto věcech hraje svou roli. Když člověk začíná se sportem poměrně brzy, časem se u většiny sportovců dostaví částečná demotivace. U někoho se to povede znovu nastartovat a je schopen pokračovat do více jak čtyřicítky a má pořád svůj sport rád. Troufnu si říci, že spíš se bude jednat o hráče, kteří nedosáhli tak výrazných úspěchů. Ale u některých lidí se to nepodaří zpátky nastartovat, chytnou se něčeho jiného a k nohejbalu se už poté nevrací. Je to i případ mých bývalých spoluhráčů. Své vzpomínky mám s nimi spojené. Současné spoluhráče mám také rád, ale nikdy s nimi nemohu mít takový vztah.

V sedmdesátileté nohejbalové historii Šacungu žádný hráč nedosáhl větších úspěchů, než právě ty. Jsi ikonou klubu.

Nikdy jsem to nesčítal, ale tušil jsem, že budu někde v popředí. Je to dané tím, jaké zázemí se v klubu vybudovalo a hlavně kvalitou hráče kolem mě. Hrozně si toho všeho vážím.

Po dohodě s klubem letošní sezónu dohraješ v klubu, který má titulové ambice. Jsou jím Modřice.

Když jsem rozmýšlel, jak ukončit nohejbalovou kariéru, tak bych chtěl končit nějakým velkým úspěchem. A tím je pro mě extraligový titul. Proto jsem požádal svůj mateřský klub, zda by mi umožnil zahrát si o titul. Modřice již dříve avizovaly zájem o mé služby, proto jsem takto zvolil.

Jenže nakonec z toho v extraligovém čtvrtfinále play-off pro tebe bude pikantní souboj právě proti svým bývalým spoluhráčům.

Když jsem vše zvažoval, tato varianta mě vůbec nenapadla. Teď nastala. Šacungu bych přál jiného soupeře. Chápu, že když mí bývalí spoluhráči mají hrát proti týmu, za který nastoupím, tak na to pohlíží různě. Já si rozhodně tyto zápasy užívat nebudu, to vím už teď. Na zápas v Benešově se netěším vůbec. Byl jsem zvyklý tam hrát v oranžovém dresu. A teď jej mít na sobě nebudu, byť na stejném hřišti budu stát. Pocity to budou zvláštní. Na rovinu ale říkám, že budu chtít vyhrát. Extraligový titul je jasnou motivací a hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl pro změnu dresu ve své poslední sezóně.

Co když se to ale nepovede?

Tak se to nepovede. V životě se ne všechny věci, co si člověk přeje, povedou. Budu brát, že je to neúspěch. Ale rozhodně toho nebudu litovat. Já však doufám, že nastane příjemnější varianta.

Avizoval jsi, že po modřickém angažmá se vrátíš zpět do oranžových barev, do záložního stavu.

Pořád se z hlediska kmenové příslušnosti cítím hráčem Šacungu a na tom se nic nemění. V prvním možném přestupním termínu se vracím zpět do svého mateřského klubu.