Rozhovor s letní posilou A družstva Liborem Chytrou.

Český exreprezentant Libor Chytra už ve svých čtyřiceti letech moc nepočítal, že by po čtyřech letech, strávených v nižších soutěžích, ještě někdy nahlédl do velkého nohejbalu. Nakonec vše je jinak a krajský přebor v Osnici vyměnil za nejvyšší soutěž v Benešově. A uvedl se tak, jakoby extraligu neopustil. Při svém prvním ostrém startu na republikovém mistrovství trojic vyválčil čtvrté místo, o týden později výhrou v obou dvojicích pomohl Šacungu k nečekané remíze v derby s favorizovanými Čelákovicemi.

Libore, vraťme se ještě do minulého týdne k mistrovství republiky. Bramborová medaile, to není špatná premiéra?

Zpočátku byla cítit naše nesehranost, dost jsme se hledali. Je vidět, že spolu ještě nemáme nakopáno. Klíčový zápas o postup do play-off jsme ale zvládli výtečně, pak už se to zklidnilo. Přešli jsme i přes čtvrtfinále, v semifinále a souboji o bronz jsme podlehli výtečně hrajícím čelákovickým sestavám, které doprovodily vítězné Modřice na stupně vítězů. K medaili chybělo pár míčů, věřili jsme si, zejména když jsme stejného soupeře ve skupině porazili. Jejich smečař Souček hrál ale výborně a síly ho neopustily ani v posledním zápase. S jeho klepáky na plot se vzadu moc dělat nešlo. Čtvrté místo malinko zklamáním je, když člověk vyleze už do semifinále, ale s odstupem je beru.

Kromě dvou bronzů v dresu Karlových Varů a Břví jsi čtvrté místo na domácím šampionátu obsadil i před třinácti lety, a to v barvách současného celku. Vzpomeneš si?

Určitě. Tehdy jsme s Pepíkem Rezkem a Martinem Maršálkem měli slušnou sezónu, dařilo se nám v lize i na turnajích, vyhráli jsme třeba Jedličkov Open, nejlépe obsazený letní turnaj. Na šampionátu jsme to měli rozjeté na medaili, ale ve velkém vedru nám pořadatel dal tři zápasy rychle za sebou a nám došly síly.

Tvoji bývalí spoluhráči už jsou v nohejbalovém důchodu, ty se naopak vracíš mezi elitu.

A pak že se říká, že vstoupit podruhé do stejné řeky nelze!

Vzpomeneš také sezónu na Šacungu, kdy tě tvé výkony katapultovaly do národního týmu?

Vzpomenu, byl to dobrý rok. Dostat se do nároďáku je vrcholem pro každého hráče. Jsem rád, že jsem mohl být u toho a zahrát si takové akce, jako je mistrovství světa.

Co tě nyní přimělo k návratu do oranžového dresu?

Asi dobrá parta. S hráči jako je Franta Kalas nebo Ríša Makara, se známe od žákovských let, s Jirkou Doubravou jezdíme po turnajích. Nižší soutěže jsem pak šel hrát zejména z rodinných a pracovních důvodů. Když ale teď přišla nabídka ze Šacungu, neváhal jsem. Přece jen jsem několikrát předtím odmítl a hrál jinde. Rád bych týmu v nelehké situaci pomohl.

Jaký je rozdíl mezi extraligou ročníku 2013 a 2017?

Musím říci, že tam rozdíl je. Zdá se mi to všechno takové rychlejší. Nahoru vylítlo několik mladých talentovaných hráčů. Třeba zrovna z Čelákovic. Dříve jsme si na ně vždycky věřil. A překvapilo mě teď, jak šli hodně nahoru.

U starších hráčů bývá problém najít zpět chuť absolvovat tréninkový dril. Jak je tomu u tebe?

Dal jsem se na to, chodím trénovat poctivě. Bez toho by to ani nešlo.

A jak hodnotíš svůj start v extralize?

Čelákovice letos v lize válí, kdyby nechytily dvě kontumace za administrativní chybu, vedou soutěž. Na mistrovství republiky jsem si je osahal a teď už snad byl lépe připraven. Ve dvojkách mi chvilku trvalo, než jsem se rozehrál, ale pak už to fungovalo. Ve trojkách jsem měl problém s nahrávkou, kterou Jirka Doubrava vyžaduje. Pole nám ale šlapalo. Nakonec jsme ztracené utkání dovedli k remíze, k dobré atmosféře přispěli i diváci. Za mě určitě spokojenost.

Co je tvým cílem pro letošní sezónu?

Přišel jsem až v letní pauze, kdy už jsou bohužel karty rozdány. Šacung bude hrát s Budějovicemi o udržení, takže cíl je jasný – záchrana v soutěži. Nehraji si na nějakého spasitele. Budu rád, když se to podaří.